Pracovní doba

Pracovní doba je doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci (§78 a §79 ZP). Součástí pracovní doby není doba odpočinku. Délka pracovní doby činí obecně nejvýše 40 hodin týdně. Zvláštním způsobem je upravena délka týdenní pracovní doby u zaměstnanců, kteří pracují v náročnějších pracovních režimech.

Pracovní doba je zpravidla rozvržena do pětidenního pracovního týdne. Při rozvržení zaměstnavatel přihlíží k několika hlediskům např. k možnostem zabezpečení plynulé dopravy zaměstnanců do zaměstnání.

Pojmem "směna" se označuje část stanovené týdenní pracovní doby bez práce přesčas, kterou je zaměstnanec povinen na základě předem stanoveného rozvrhu pracovních směn odpracovat v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Kromě jednosměnného pracovního režimu existují dvousměnný, třísměnný a nepřetržitý pracovní režim.

Dvousměnný pracovní režim je takový režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně střídají ve dvou směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích.

V třísměnném pracovním režimu se zaměstnanci vzájemně střídají ve třech směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích.

Nepřetržitý pracovní režim je režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně střídají ve směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích po 7 dnů v týdnu.

Rozvržení týdenní pracovní doby může být rovnoměrné nebo nerovnoměrné (§82 a §83 ZP). Průměrná týdenní pracovní doba bez práce přesčas nesmí přitom za období 4 týdnů po sobě jdoucích přesahovat hranici pro stanovenou týdenní pracovní dobu.

Konto pracovní doby je jiný způsob nerovnoměrného rozvržení pracovní doby, který může obsahovat jen kolektivní smlouva, popřípadě vnitřní předpis (§86 a §87 ZP). K uplatnění konta pracovní doby a délce období musí mít zaměstnavatel předchozí souhlas jednotlivých zaměstnanců, jichž se bude toto rozvržení pracovní doby týkat. Zaměstnavatel povinen vést účet pracovní doby zaměstnance a účet mzdy zaměstnance.

Nedovoluje-li povaha práce nebo podmínky provozu, aby pracovní doba byla rozvržena rovnoměrně na jednotlivé týdny, může zaměstnavatel po projednání s příslušným odborovým orgánem rozvrhnout pracovní dobu nerovnoměrně na určité období sjednané v kolektivní smlouvě, popřípadě nerovnoměrné rozvržení pracovní doby dohodnout se zaměstnancem. Týdenní pracovní doba bez práce přesčas nesmí u nerovnoměrného rozvržení pracovní doby překročit v průměru stanovenou týdenní pracovní dobu za období, které může činit nejvýše 12 kalendářních měsíců po sobě jdoucích.

Začátek a konec pracovní doby a rozvrh pracovních směn stanoví zaměstnavatel (§81 ZP). Při směnném režimu začíná ranní směna v 6.00 hodin, odpolední zpravidla ve 14.00 hodin a noční směna ve 22.00 hodin.

V praxi je často využívána pružná pracovní doba (§85 ZP), zavádí se v zájmu lepšího využívání pracovní doby a uspokojování osobních potřeb zaměstnanců. Zaměstnavatel stanoví tzv. dobu povinné přítomnosti na pracovišti (základní pracovní doba), jejíž délka je minimálně 5 hodin v každém pracovním dnu při stanovené týdenní pracovní době 40 hodin. Začátek a konec pracovní doby si zaměstnanec určí sám v jednotlivých dnech v rámci časových úseků stanovených zaměstnavatelem (tzv. volitelná pracovní doba). Mezi dva úseky volitelné pracovní doby je vložena základní pracovní doba.

Pružné rozvržení pracovní doby se neuplatní zejména při pracovní cestě zaměstnanců, při nutnosti zabezpečení naléhavého pracovního úkolu ve směně, jejíž začátek a konec je pevně stanoven, nebo brání-li jejímu uplatnění provozní důvody, a v době důležitých osobních překážek v práci, po kterou zaměstnanci přísluší náhrada mzdy nebo platu podle § 192 ZP nebo peněžité dávky podle předpisů o nemocenském pojištění; v takových případech platí pro zaměstnance předem stanovené rozvržení týdenní pracovní doby do směn, které je zaměstnavatel pro tento účel povinen určit.

Překážky v práci na straně zaměstnance se při uplatnění pružné pracovní doby posuzují jako výkon práce pouze v rozsahu, ve kterém nezbytně zasáhly do základní pracovní doby; v rozsahu, v němž zasáhly do volitelné pracovní doby, se posuzují jako omluvené, nikoliv však jako výkon práce, a neposkytuje se za ně náhrada mzdy.

Překážky v práci na straně zaměstnavatele se posuzují jako výkon práce, pokud zasáhly do směny zaměstnance, a to za každý jednotlivý den.

Jestliže zaměstnanec neodpracoval pro omluvené překážky v práci celou pracovní dobu je povinen tuto neodpracovanou část pracovní doby napracovat v pracovních dnech nejpozději v době do konce příštího kalendářního měsíce, jestliže si se zaměstnavatelem nedohodl jinou dobu napracování.

Zaměstnavatel může se zaměstnancem sjednat i kratší pracovní dobu (§80 ZP) než stanovenou týdenní dobu a to z těchto důvodů:

• provozní - důvod ze strany zaměstnavatele
• zdravotní – důvod ze strany zaměstnance
• jiné vážné důvody – ze strany zaměstnance

Kratší pracovní doba nemusí být rozvržena na všechny pracovní dny. Se souhlasem zaměstnance může pracovní doba v jednotlivých dnech přesáhnout 9 hodin. Zaměstnanci s kratší pracovní dobou náleží mzda odpovídající této kratší pracovní době.

Zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce pracovní přestávku na jídlo a oddech (§88 ZP) v trvání nejméně 30 minut; mladistvým musí být tato přestávka poskytnuta nejdéle po čtyři a půl hodinách nepřetržité práce. Jde-li o práce, které nemohou být přerušeny, musí být zaměstnanci i bez přerušení provozu nebo práce zajištěna přiměřená doba pro oddech a jídlo, avšak mladistvým musí být vždy poskytnuta přestávka na jídlo a oddech.

Poskytnuté přestávky na jídlo a oddech se nezapočítávají do pracovní doby.

Zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl mezi koncem jedné a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek alespoň v trvání 12 hodin po sobě jdoucích během 24 hodin. Tento časový interval může být zkrácen až na 8 hodin po sobě jdoucích během 24 hodin, a to pouze tam, kde to dovoluje §90 ZP.

Ženám, které pracují v nepřetržitých provozech, může být tento odpočinek zkrácen pouze na 11 hodin po sobě jdoucích během 24 hodin za podmínky, že následující odpočinek bude prodloužen o dobu zkrácení tohoto odpočinku. Odpočinek se vztahuje také na dobu dnů pracovního klidu. Práci ve dnech pracovního klidu lze nařídit jen výjimečně. Jde o nutné práce, které nemohou být provedeny v pracovních dnech (§91 ZP).

Zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl nepřetržitý odpočinek v týdnu (§92 ZP) během každého období sedmi po sobě jdoucích kalendářních dnů v trvání alespoň 35 hodin. Nepřetržitý odpočinek v týdnu nesmí činit u mladistvého zaměstnance méně než 48 hodin.

Pokud to umožňuje provoz zaměstnavatele, stanoví se nepřetržitý odpočinek v týdnu všem zaměstnancům na stejný den a tak, aby do něho spadala neděle.

Zaměstnavatel má ze zákona povinnost vést evidenci pracovní doby, práce přesčas, pracovní pohotovosti a noční práce u jednotlivých zaměstnanců (§96 ZP), přičemž na žádost zaměstnance je zaměstnavatel povinen umožnit mu nahlédnout do evidence jeho pracovní doby.