Aktualizováno: 14.11.2015

Náhrada mzdy při pracovní neschopnosti

Dnem 1. ledna 2009 nabyl účinnosti zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZNP“), podle něhož nemocenské přísluší zaměstnancům vždy až od 15. kalendářního dne trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény.

Dnem účinnosti tohoto zákona přechází na zaměstnavatele povinnost zabezpečit své zaměstnance v období prvních 14 kalendářních dní trvání jejich dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény náhradou mzdy nebo platu, popřípadě náhradou odměny z dohody o pracovní činnosti (dále jen také souhrnně „náhrada mzdy“), a to za podmínek a ve výši stanovených v § 192 až 194 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 585/2006 Sb., zákona č. 261/2007 Sb. a zákona č. 305/2008 Sb. (dále jen „ZP“).

Podmínky náhrady mzdy

Náhrada mzdy náleží zaměstnancům v pracovním poměru nebo zaměstnancům činným na základě dohody o pracovní činnosti, a to v době prvních 14 kalendářních dní trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény. V mezích uvedeného období však náhrada mzdy přísluší pouze za dny, které jsou pro zaměstnance pracovními dny (respektive za směny) a za svátky, za které zaměstnanci jinak přísluší náhrada mzdy (§ 115 odst. 3 ZP) nebo se mu plat nekrátí (§ 135 odst. 1 ZP), pokud jsou splněny níže uvedené podmínky; náhrada mzdy nebo platu nepřísluší za první 3 takovéto dny.

Právo na náhradu mzdy má zaměstnanec jen tehdy, jestliže ke dni vzniku dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízení karantény splňuje podmínky nároku na nemocenské podle ZNP, jimiž jsou:

1. uznání dočasné pracovní neschopnosti podle zákona o nemocenském pojištění nebo nařízení karantény podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů,
2. vznik dočasné pracovní neschopnosti (karantény) v době trvání nemocenského pojištění,
3. zaměstnanec si dočasnou pracovní neschopnost nepřivodil úmyslně.

Právo na poskytování náhrady mzdy má zaměstnanec jen tehdy, jestliže v jednotlivých dnech (pracovních a svátcích) splňuje podmínky nároku na výplatu nemocenského podle ZNP. Tyto podmínky u zaměstnance splněny nejsou, jestliže:

1. vykonává práci v pojištěném zaměstnání, z něhož mu nemocenské náleží,
2. náleží mu podle zvláštních právních předpisů ze zaměstnání, z něhož nemocenské náleží, nadále započitatelný příjem,
3. je ve vazbě, jde-li o nemocenské, na které vznikl nárok před vzetím do vazby,
4. vykonává trest odnětí svobody, jde-li o nemocenské, na které vznikl nárok před nástupem výkonu tohoto trestu,
5. mělo trvat pracovní volno bez náhrady příjmu, pokud vznikla dočasná pracovní neschopnost (karanténa) nejdříve dnem, který následuje po dni nástupu na takové volno;
6. trvala stávka, vznikla-li dočasná pracovní neschopnost nebo byla-li nařízena karanténa nejdříve dnem, který následuje po dni, ve kterém se zaměstnanec stal účastníkem stávky.

Náhrada mzdy náleží vždy jen, pokud pracovní poměr (dohoda o pracovní činnosti) trvá, ne však déle než do vyčerpání podpůrčí doby určené pro výplatu nemocenského (§ 26 ZNP).

Právo na náhradu mzdy, avšak pouze v poloviční výši, přísluší v případech, jestliže si zaměstnanec přivodil dočasnou pracovní neschopnost (§ 31 ZNP)

1. zaviněnou účastí ve rvačce; rvačkou se zde rozumí vzájemné napadení či fyzický střet dvou nebo více osob, nejde-li o sebeobranu nebo pomoc napadenému, pokud se nejedná o případ uvedený v písmenu c),
2. jako bezprostřední následek své opilosti nebo zneužití omamných prostředků nebo psychotropních látek, nebo
3. při spáchání úmyslného trestného činu nebo úmyslně zaviněného přestupku.